Pytláci a loupežníci:

Král Pytláků

Tu v Kaplici žil před lety dřevař, jmenoval se Bajer. Nebylo v kraji pytláka, který by ho předčil odvahou a zchytralostí a jehož by provázelo „z pekla štěstí" tak jako Bajera. Říkali mu král pytláků.

zobrazit / skrýt pokračování

Zevnějškem nelišil se Bajer nijak od ostatních šumavských horalů. Šatil se jako oni, nosil na nohou dřeváky a na hlavě usmolený šišatý klobouk se zelenou stuhou a sojčím pírkem za ní. Byl prostřední, ulehlé postavy, osmahlých tváří, zarostlých dlouhými, „připálenými" vousy. Malé, bystré oči svítily mu pod štětinatým obočím jako rysoví.

Že pytláci, o tom věděli všichni boubínští hajní, avšak nemohli se mu dostati na kobylku, neboť nebyl sám. Byl vůdcem pytlácké tlupy, čítající třináct hlav. Neměli psaných zákonů, avšak přirozený zákon zavazoval všechny, aby se bili druh za druha na život a na smrt.

Tlupa Bajerova stávala se rok od roku smělejší a obtížnější. Lesní personál, i když slyšel v lese rány, neodvážil se vstoupiti pytlákům do cesty, neboť je starou zkušeností, že vidí pytlák hajného dříve, nežli hajný pytláka. A „amen" tomu, po kom tu padne první rána!

Jednoho dne zastala Bajerova tlupa v lese mladého pytláka. Bylo to právě ve chvíli, kdy se sklonil nad skoleného smečka, aby jej na místě vyvrhl. Chytili ho, podrobili výslechu a nakonec přijali ho mezi sebe.

„Jsi čtrnáctý, budeme ti říkat „Čtrnácterák", zasmál se Bajer a od té chvíle ztratil Petr Rank z Vltavice svoje rodné jméno.

Nejmladší člen tlupy dostával nejtěžší úkoly. Dřeváky na nohou a nevinný obličej dovedly oklamati i nejchytřejšího hajného. Kdo by se také nadál, že tento hápavě chodící mladík, činící dojem přihlouplého, je všemi mastmi mazaný zvěd Baje-rovy tlupy?

Jednoho dne však mladý lišák přece jen uvázl v pasti. Byl zpozorován, jak se vkradl do lesa, a na zpáteční cestě pak dopaden s čerstvou jelení kýtou v ranci. Odvedli ho do Vimperka, vyslýchali ho na lesním úřadě a slibovali mu „pardon", vy-zradí-li jména svých společníků. Čtrnácterák byl by si však nechal spíše stáhnouti kůži s těla, nežli by byl zradil Bajerovu tlupu. I odvlekli ho na zámek do Hluboké a tam ho vsadili do vězení.

Pytláci se brzy dověděli, co se stalo s jejich Benjaminem. — Věrnost za věrnost! ~ řekli si a smluvili se, že se tajně vypraví na Hlubokou a uvězněného druha osvobodí. Tři dni a tři noci trvala jim cesta, neboť se museli za dne skrývati, a také těžká kláda, kterou nesli na ramenou, zdržovala je v cestě.

Noční chodci a lidé, kteří otvírali okna, když psi na návsi spustili povyk, domnívali se, že jsou to nějací chudáci z kraje, kteří nesou z lesa ukradený strom. — Kdo jiný by se takto pla-hočil s kládou?

Byla tmavá noc, když stanuli před branami hlubockého zámku. Přepadli stráže, odzbrojili je a umlčeli roubíky, vraženými do úst. Vnikli do nádvoří, zamířili s kládou k žaláři. Rozhoupali kládu jako „berana" a — hej ruk! — vyrazili dveře vězení. Než se Čtrnácterák probral z překvapení, stál tu uprostřed svých druhů opět volný, zbavený krutých pout.

Pozdě bylo ráno honiti uprchlíky a marné bylo i pátrání v lesích po tlupě, jež provedla odvážný ten čin. Ztratila se, zmizela v bludišti lesním jak mravenci v trávě.

A zase ozývaly se v boubínských lesích rány z pytlaček a z obory mizely nejlepší kusy „vysoké" zvěře, jež byla chloubou knížete pána. — Čertův Bajer! Se samým peklem se spřáhl! — Pomyšlení, že se má se svými dřevaři děliti o zvěř, na niž tolik peněz vynakládá, uvádělo boubínského pána v spravedlivý hněv.

Když se jednou vracel koňmo z lovu, který se nijak nevydařil, setkal se s Bajerovou pytláckou tlupou. Bylo to právě u sto-žecké kaple. Pytláci složili s beder ulovenou zvěř, udělali „vý řad", postavili se po obou stranách cesty do špalíru. Opršelé klobouky vmáčkli do obličejů, aby nebyli poznáni, pušky si připravili k střelbě. Nebylo však třeba této hrozby. Kníže bez hlesu projel mezi nimi, zuby stiskl, že až zaskřípěly. Po návratu na Krumlov zaslal lesní správě rozhořčený list.

„Neučiníte-li přítrž pytláctví," hrozil lesníkům, „přičtěte si sami následky. Což nemůžete požádat o pomoc četnictvo a uspořádati na bandu hon?"

Zatím co se děly ve Vimperce přípravy k potření tlupy, lovil Bajer vesele dále. Neměl strach, neboť se mu střely vyhýbaly. Ale ani jeho druhy netížily žádné obavy. Spoléhali se na Bajera, přestali býti opatrní. Tím více byli překvapeni, když jednoho dne zpozorovali, že narazili na přesilu, že jsou téměř se všech stran obklíčeni Četníky, myslivci a hajnými. Byl to opět Bajer, který jim pomohl z tísně. Vyrazil z úkrytu na paseku, počal se am před pronásledovateli motati, jak to činívají ptáci, když jejich mláďatům hrozí nebezpečí. A mezitím, co byla pozornost obrácena na něho vyskákali pytláci z houštiny jako zajíci a uprchlí šťastně do bezpečí.

Jen s Bajerem bylo zle, Zdálo se, že tentokráte z pasti neunikne. Kruh střelců stahoval se kolem něho úže a úže, hlavně pušek točily se po něm, prsty spočívaly na spoušti. Když se octl na dostřel, vyzvali ho, aby se vzdal a dal ruce vzhůru. Bajer sehnul hlavu, šel kupředu, jako by pohrdal hrozící mu smrtí. Ti, kteří ho měli na mušce, zpozorovali pojednou s úžasem, že se stává menším a menším, jako by se nořil do země. A pojednou zmizel jim s mušky docela, jako když se rozplyne obláček dýmu.

Hajní pohlédli na sebe vytřeštěnými zraky, četníci zakroutili krky nad tím výjevem, Lesmistr Bárta klel, až se lesy rozhu-čely. Sedl si na pařez v trávě, tloukl pažbou do kořene, křičel jakoby smyslů zbavený: „Kde je ten darebný ničema, který mi už vypil tolik krve? Který ďas mu zase pomohl z bryndy?"

Marné však bylo všechno láteření a hromování. Bajer byl ten tam a tak nezbylo, nežli vrátiti se s nepořízenou domů. Jen Bajerova noha nesla ještě dlouho stopy honu na krále pytláků. Neboť onen pařez, na kterém nadlesní seděl, byl sám Bajer a kořen, do něhož zlostně bušil pažbou pušky, byla Bajerova noha!

Když vimperští páni viděli, že se Bajera po zlém nezbaví, se-strčili hlavy dohromady a řekli si: „Zkusíme to jinak, půjdeme na zajíce od lesa. Uděláme kozla zahradníkem."

Zavolali Bajera do Vimperka, ustanovili ho hajným v Kap-licích, kde se právě uprázdnila hájenka. A zlá šelma byla rázem ochočena.

Pytláci nechtěli svému sluchu věřiti, když je Čtrnácterák zval do Haidberga a sděloval jim, že se Bajer chce s nimi rozloučiti. Když ho pak před sebou spatřili v úboru panského hajného zdvihli pěstí a počali křičeti: „Zrádce, zrádce! Ubijme ho!" Stačil však jediný pohled Bajerův, aby ztichli a zkrotli jako beránkové.

„Dal jsem slib," řekl jim Bajer, „musím vás, hoši, opustit. Mám vás sice v hrsti, nikoho z vás však nevyzradím. Pytlačte si, kde chcete, jen do mého hájemství se neodvažujte, neboť jako hajný nebudu znát bratra!"

Tlupa ztratila hlavu, rozpadla se. Někteří zanechali pytlačení a hleděli si opět řemesla, někteří pytlačili dále na vlastní pěst. Bajerovu hájemství se vyhýbali jako čert kříži. Jen Čtrnácterák nevěřil hrozbě svého bývalého vůdce. Ulovil mu v lese jelena, hodil mu parohy na dvoreček. Když se pak po měsíci znovu vloudil do Bajerova hájemství, zaplatil tu svoji smělost smrtí. Nebylo svědků, nebylo soudců. Les zamlčel krvavý příběh, vlhká lesní půda rozrušila brzy pytlákovo tělo, kapradím zarostl ztracený lesní hrob.

Ještě dlouhá léta byl bývalý král pytláků postrachem horalů, posedlých pytláckou vášní. Když pak ve vysokém věku zemřel u příbuzných v Koutech, provázela prý ho na poslední cestě hejna černých vran. Obletovaly průvod, křičely a kvákaly, až to do morku kostí pronikalo. Byli prý to „černí", jimž se zapsal, aby mu propůjčili čarodějnou moc.

Bavorský Hýzl

„bayrische Hiasl“ — jak zní toto jméno v německém nářečí šumavském — byl lupič, který řádil v šumavských lesích v 18. století. Došel mezi zdejším lidem takové slávy, že se tu dosud s jeho jménem setkáváme. Čtou zde o něm romány, hrají divadelní kusy, zpívají písně, z nichž nejznámější zní asi takto:
Jsem bavorský Hýzl, všude znám,
myslivců se nikdy nelekám.
Nasadím si klobouk zelený,
jdu do lesa střílet jeleny.

zobrazit / skrýt pokračování

Jak jinak mohl vypadati národní hrdina šumavských dřevařů, pro něž byl svobodný lov nejvyšším ideálem? Musil to býti jejich krajan, odvážný pytlák, který chytře odolával nástrahám lesníků, statečně se potýkal s celníky a četníky, pohrdal tvrdým zákonem a unikal spravedlnosti, která chránila mocné tohoto světa, ale byla macechou všem utištěným. Mezi jeho ctnosti náleželo, že měl soucit s bídou horalů, dělil se s nimi o lup a naháněl strachu vrchnosti, před níž se musel poddaný plaziti v prachu.

Nuže, byla prý to pohraniční obec Silnice (Landstrasse), kde stála kolébka našeho hrdiny. Musel býti rodu vznešeného — a proto pověst přiřkla mu za otce samého kurfiřta bavorského. Za matku dala mu nejkrásnější děvče Šumavy, jež spatřil kurfiřt na lovu v tom kraji a rázem se do něho zamiloval. Z lásky, která mezi nimi zkvetla, vyrostl světlovlasý hošík Hýzl (Hiesl — Mathias — Matýsek). Urozený pán nemohl si však vzíti za ženu dceru šumavského dřevaře a proto, aby hřích zůstal utajen, provdala se dívka za řezbáře Klostermayera. (Příbuzní tohoto Klostermayera žijí dosud v boubínském kraji, jeden z nich v Kaplici pod Boubínem.)

Klostermayer stal se pečlivým pěstounem kurfiřtova synka, marně však se snažil zmírniti jeho prudkou, nevázanou povahu a ztlumiti jeho sklony k volnému, nespoutanému životu. Z Hýzla stal se silný, statný mladík, který pohrdal těžkou robotou v lesích, jež mořila jeho druhy, a místo sekery a pily chopil se pušky. Divoká společnice vodila ho od té doby po cestách zakázaných a brzy ho odloučila i od rodiny a od rodné chaty. Neboť pánům nezůstalo tajno, kdo jim tak svévolně řádí v jejich lesích, a mladému smělci měli přichystánu krutou odplatu.

Hýzl stal se psancem bez domova, který musel míti stále pušku připravenou k ráně a ustavičně býti ve střehu jak plachá lesní zvěř. V létě spával po lesích v chýších z chvoje a kůry, v zimě mu poskytli přístřeší horalé ve svých chatách. Byl k nim štědrý jako nějaký kníže, neboť neměl nikdy o peníze nouzi. Jestliže mu došly, přepadl kupce na silnici a kupec radši nežli se životem rozloučil se se svým plným měšcem.

Během let stal se Hýzl postrachem rodných hor i krajů, stroucích se daleko na západ do Německa. Znali ho v Bavorsku i Švábsku, vypravovali o něm s hrůzou v Režně jako v Augš-purku. Vystupoval směle jako vládce země, běda tomu, kdo mu křížil cestu, neboť jeho rána jen málokdy chybila se cíle.

Strážci pořádku marně se snažili lupiče dopadnouti. Unikal jim jako duch, stíral za sebou veškeré stopy. Konečně muselo vytáhnouti proti němu vojsko. Mělo nařízeno zmocniti se ho živého, nesmělo ho v potyčce zastřeliti.

„Proč jen, k čertu, vydal kurfiřt zákaz ztrestati na místě lupiče, který stejně uvisne na šibenici?" láteřili důstojníci a vztekle svírali jílce mečů, jimiž by byli Hýzla nejraději rozsekali, neboť se celé týdny pachtili za ním po horách a dolech. Konečně byl přece jen dostižen a obklíčen vojskem se všech stran. Když vystřílel náboje do posledního, byl jat a v poutech dopraven do vězení.

Odsoudili ho k smrti oběšením a tělo jeho zahrabali v zemi, která nebyla posvěcena. Však, div divoucí, sotva minul rok, už zase spatřili na horách lupiče Hýzla, jak mu dlouhé, ryšavé vousy ve větru vlají, s puškou přes rámě, v zeleném klobouku mysliveckém. Neboť kurfiřt, aby bylo zákonu učiněno zadost, dal místo Hýzla popraviti odsouzence, který se mu podobal, a syna propustil na svobodu.

Lid se radoval, že se mu vrátil jeho ochránce, panstvo však opět trnulo hrůzou, a kupci se třásli o měšce. Ruka spravedlností, jíž Hýzl unikl, vyčkala smrti kurfiřtovy, a pak znovu zmocnila se vinníka. A protože nebylo nikoho, kdo by ho vzal v ochranu, stihl Hýzla krutý, neodvratný trest. Byl roku 1771 v Dillingen ve Švábsku odsouzen k potupné smrti a pro postrach druhých vpleten v kolo.

V dlouhém hvozdu

Vítr povíval korunami stromů, pod nimi si hrálo světlo se stíny. Slunce, dostoupivši vrcholu své dráhy, zahledělo se zvědavě do Dlouhého hvozdu, jímž se mihly tři sehnuté postavy — tři zátonští pytláci. Šli najisto, přímo do „komory", v níž si hověl statný „osmerák", kterého vystopoval nejzkušenější z trojice, dlouhý Lujzl.

zobrazit / skrýt pokračování

Zvolili si k pychu schválně poledne, neb spoléhali na to, že bude hajný v tu dobu seděti u oběda. Leč, jaké výpočty a jaká jistota tam, kde zelená záštita stejně chrání hajného jako pytláka? Což kdyby se hajný Souhrada, který dobře zná pytlácké spády, zrovna dnes pozdržel na obchůzce?

Pytlák se nesmí dlouho rozmýšleti, jako nesmí váhati dravec, který si vyhlédl kořist. Hbitě a ostražitě jako dvě lišky vpadli dva pytláci do houštiny, třetí skryl se na opačné straně poblíž ochozu, po němž vcházel jelen do komory, a připravil si kulovnici k ráně.

V houštině ozval se praskot suchých větví. Spáč, navětřiv nebezpečí, vyřítil se z komory — přímo tím směrem, kde na něho číhal Lujzl, Padla rána, zaharašilo paroží, jelen jako podťat padl mezi smrčí. Pytlák tasil nůž, v mžiku byl u jelena. Ne* bylo však již třeba ho dobíjeti, neboť právě „hasl".

Přiběhli druzí pytláci, zatáhli s Lujzlem jelena dále od ochozu, zahladili krvavé stopy. Pak se rychle dali na útěk, aby se co nejdříve dostali s místa, kde rána a její ozvěna čin jejich vyzradily.

Měli štěstí, že se pustili opačným směrem, než kudy kráčel hajný. Jak zaslechl ránu, pustil se rovnou k „devítce" (dílu lesa), jako by ho nesl vlk. Přišel tam sice již pozdě, ale našel vše tak, jak to předvídal,— „Fíí" — zahvízdl si tiše a vytáhl obočí do oblouku — „tuhle číhal se svou bouchačkou a tamhle si zalícil na jelena,,," Obrátil kroky tím směrem, rozhlížel se opatrně na všechny strany, napomínal sám sebe: „Pozor, pozor! Kdo tu má jistotu, že zákeřník i jej nepošle do věčných lovišť?"

V malé chvíli spatřil hajný „barvu" a objevil všechny podrobnosti, jako by byl svědkem výjevu. Což však plátno státi nad jelenem a hněvem hrýzti ret?

Zabili ho, ale ještě není jejich. Ještě je čas požádati o pomoc polesného a připraviti chlapům uvítání, až si večer přijdou pro kořist! — řekl si hajný a vykročil rázně k domovu.Polesný projíždí si prsty vlnivou bradu a přemýšlí, jak rozuzliti případ, s nímž mu přišel rozhořčený hajný. Rád by, aby se to stalo bez krve a přece tak, aby zpupnost byla potrestána,

„Toho jelena dostat nesmí, v tom jim zabráníme stůj co stůj!" prohlásil pevně, „Jen kdybychom věděli, kolik jich přijde a jestli na ně sami postačíme," přicházel opět do rozpaků,

„Dovolte mi, pane správce, abych směl sám všecko zaříditi," požádal ho lesní adjunkt Novák, „Vezmu s sebou tuhle Souhradu, pošleme pro Koukolíka, Tři pušky po dvou ranách — v tom by byl hrom, abychom se vrátili s prázdnem!"

„Nu, chcete-li, pokuste se o to," svolil polesný, „Jen se však přitom neukvapit a zachovat řádnou rozvahu!" uštědřoval napomenutí mladému, horkokrevnému adjunktovi.

Zdálo se to být vše tak snadné a jednoduché — tahle honba na pytláky — snazší nežli hon na lišky při obnově…Tuhle za strom se ukryji já, tamhle bude státi Koukolík. Souhrada zůsta-ne v záloze u jelena. Jakmile chlapi vstoupí na ochoz, houkne se na ně: „Stát a ruce vzhůru!" — a než se vzpamatují z leknutí, budou všichni v pasti!

Tak se zdá…Ale pozdě večer, když les zatopila tma a praskot klestí prozradil tři plížící se stíny, tvrdá srdce strážců lesa se rozechvěla, jako by jim z prsou chtěla vyskočiti. Horká vlna stoupla do hlavy, sebrala klid, smetla rozvahu.

Pytláci jsou tady!

Adjunktovi jako by náhle kdosi hrdlo stiskl, smysly se mu rozčilením zastřely. Přivřel oko, stiskl spoušť.

Padla rána, cosi buchlo na zem, kdosi vzkřikl: „Kriste Ježíši!"

— kdosi zachroptěl.

Děs zachvátil všechny přítomné. Rozprchli se jako vrabci, když do nich střelí, pytlák prchal stejně zděšeně jako hajný --a nejvíce ze všech adjunkt Novák, zlekaný k smrti, posedlý hrůzou. Teprve, když byl z lesa venku, opět se vzpamatoval a jako ve snu domotal se k lesovně. Tam pak třesoucím se, přerývaným hlasem učinil doznání, že střelil a zabil bez příčiny.

Noc minula beze spánku a ve vzrušení. Časně z rána vypravil se polesný s hajnými na „devítku", aby se postaral o mrtvého. Na nešťastném místě nebylo však nikoho. I osmerák zmizel z ukrytu. Jen tratoliště krve ukazovalo místo, kde ležel pytlák.

— Mrtev či jenom postřelen? — Les mlčel, nikdo na tyto otáz-ky nedal odpovědi, která by adjunkta zbavila výčitek svědomí a udělila mu rozhřešení.

Od té doby veselý lesní mládenec ztratil všechen svůj humor a smích. Kudy chodil, všude jako by se za ním ploužil stín neznámého, mrtvého pytláka. Nebylo jiného východiska, nežli žádati za přeložení ze Zátoně.

Uplynula řada let, nežli ho osud znovu zanesl v boubínský prales. Bylo to o velikých boubínských honech, kdy si ho s sebou vzal kníže jako svého oblíbeného myslivce. Kočár zá-toňského polesného vezl ho tehdy ze Zátoně vzhůru k Palcitně. Poručil si jeti krokem, obhlížel si se zájmem místo, kde prožil za mlada řadu krásných dní —* i veliký den hrůzy, od něhož stále ještě v duši trčí hřeb.

Kočí Lujzl, vida zájem pana lesního, upozorňoval ho na každou maličkost v oboře, ukazoval bičištěm na ochozy zvěře, hlinité lizy, komory i místa, kde se jeleni „kališti" (koupají). Nic neušlo jeho zraku, jako by se byl tu v lese narodil.

Myslivec zadíval se zpytavě do jeho tváří.

„Jak to, že se zde tak dobře vyznáte a víte tu o každé maličkosti?" projevil svůj podiv. „Byl jste za mlada hajným, či snad pytlákem?" zažertoval.

Lujzl zastavil koně, přisvědčil vážně na tu otázku.

„Nu, přiznám se, pytlačil jsem taky jako většina chlapů v kraji. Ale od té doby, co jsem dostal v lese ná pamětnou, rozloučil jsem se z puškou navždycky. Však vám mohu ukázat, jakou mám z té doby památku...Střelil jsem tenkrát jelena, pěkného osmeráka, bylo to zrovna na devítce," začal Lujzl vyprávěti, svlékaje kabát, aby ukázal myslivcovi svoje rozbité rameno.

Myslivec však neviděl a neslyšel. Jen si zhluboka vzdychl, jako by byl složil s beder těžké břímě — těžkých deset let, a oči mu horečně zaplanuly.

— Konečně, konečně dovídá se pravdy o oné krvavé události, konečně dochází rozhřešení!

Luzl zklamaně hleděl na lesníka, který odvracel zrak od jeho ramene, a ještě více se divil, když mu lesník vložil do ruky bankovku a s pohnutím řekl: „Nu, napijte se, Lujzle, na zdraví svoje i moje! Napijte se na památku toho, že vás rána v Dlouhém hvozdu nezabila."

JANEČEK Z BOUBÍNA

Vítr povíval korunami stromů, pod nimi si hrálo světlo se stíny. Slunce, dostoupivši vrcholu své dráhy, zahledělo se zvědavě do Dlouhého hvozdu, jímž se mihly tři sehnuté postavy — tři zátonští pytláci. Šli najisto, přímo do „komory", v níž si hověl statný „osmerák", kterého vystopoval nejzkušenější z trojice, dlouhý Lujzl.

zobrazit / skrýt pokračování

Mohl takto spíše oklamati četníky, kteří po něm v celém kraji pásli. Bylať vypsána na jeho hlavu pěkná odměna, která by byla přišla velmi vhod k hubenému platu, a zajisté by za polapení Janečka bylo následovalo i povýšení.

Hledej však Janečka, když je opatrný nad lišku a chytřejší nad čerta, když se dovede tak znamenitě přestrojovati, že ho ani vlastní bratři nepoznají. Brzy se objeví jako lesník, hned zase jako obchodník dřívím, bohatý statkář či „handlíř" dobytkem. V steré podobě se toulá krajem od Volyně přes Vimperk k Prachaticům, a když se zdá, že už už uvázne v pasti, vykličkuje se jako lišák z leče a zmizí v boubínských lesích, kde má tajné skrýše, v nichž přebývá a kam i odnáší svůj lup. A nejhůře přitom, že venkovský lid, který zná jeho spády, za nic na světě ho nevyzradí a spíše ještě jeho stopy setře. Neboť Janeček není jen lupičem, nýbrž zároveň i dobrodincem. Bohatým bere, chudým dává. Obírá židy i obchodníky, vykrádá mlýny na samotách, vesnické krčmy i panské dvory a zámky.

Přijede do hospody s krytým vozem, přiveze s sebou svoje společníky a začne tu řáditi a se veseliti. Zatím co polovina jich popíjí v „šenku", druhá se vloudí do poschodí, do komory a bytu hostinského, a zpěvem, v němž nikdo netuší uskok a lest, dorozumívá se s Janečkem:

Jak bychom to udělali, abychom tak nedupali? Sundejte kožíšky dolů, prostřete je na podlahu! A ty bábo podobaná, zlostí umřeš snad do rána. Až ty přijdeš sem nahoru, uhlídáš tu prázdnou truhlu. Tvoje krásná Amálinka — ta za námi zavře dvířka. Jak bychom to udělali, by nám vozy nevrzaly? Tramtarára tata tata... Tak si povedení hosté spolu notovali a slova loupežnické písně uskutečňovala se do písmenky.

Když podobným způsobem vyprázdnil Janeček i truhly bohumilického zámku, zdvojnásobeno bylo úsilí o jeho dopadení. Po Janečkovi nebylo však stopy, jako by se byla nad ním země slehla.

Jeden z Černíků, kteří po něm pátrali na Boubíně, zastavil se na zpáteční cestě v hospodě v Šumavských Hostících. Buchl sebou na lavici, podepřel si bradu rukama, díval se hněvivě jako hrom do potoka. Byl unaven, hladov a rozmrzelý, že konal marně tak dlouhou, těžkou cestu.

Hostinskému nebylo ani třeba povídati, co tak trápí pana „vachmajstra". — Což by to bylo jiného, pomyslil si — než starost s tím zatroleným Janečkem? — Zatvářil se vesele, nabídl strážmistrovi, aby si zahrál v kartičky, a pozval pána, který seděl u vedlejšího stolu, aby si „hodil" s nimi.

„Proč pak ne, je-li pánům libo," souhlasil host a pustil se do hry. Strážmistr vyhrával, zjasňoval čelo, pil a zapomínal na Janečka i na celý svět Nadarmo se však neříká, že je štěstí pře-letavý ptáček. Za necelou hodinu přestěhovaly se vyhrané pe-níže zpátky k cizinci a strážmistr musel znovu a znovu sahati do kapsy, až se konečně ocitl na dně. Bylo mu stydno přiznati se k tomu. Když hostinský vyšel ven, zvedl se od stolu, aby si od něho vypůjčil peníze do hry. Té chvíle využil cizinec. Strhl kus obalu s tabáku, který si položil hostinský na stůl, napsal naň cosi olůvkem, položil strážmistrovi pod sklenici. Sebral s věšáku klobouk a plášť, vytratil se z hospody a zmizel ve tmě jako noční pták.

Hostinský se strážmistrem znovu zasedli ke kartám — s nadějí, že dostanou své peníze zpátky ~ a čekali netrpělivě, až se cizinec vrátí. Strážmistr uchopil sklenici, aby se napil, pod sklenicí objevil se lístek, který tam zanechal cizinec. Zvedl jej, čte, očima koulí a pojednou, jako by ho někdo píchl, vyskočí, strhne se stěny pušku a vyrazí do tmy....

„Co ho rohatý honí?" diví se hostinský. Sáhne po papíru, který strážmistra tak vyděsil, luští těžkou rukou psané klikyháky: — Obehrál vás Janeček. — —

Strážmistr Janečka nedopadl. Ještě dlouho a dlouho byl mučen výčitkami svědomí, že hrál v karty s lupičem, a litoval hořce, že propásl chvíli, kdy se mohl vyznamenati a domoci se peněz, cti i povýšení.

Když se počal kruh stihatelů kolem Janečka stahovati, opouštěli ho jeho společníci, neboť se nechtěli s ním houpati na šibenici. Jen jeden z nich, Aleš jménem, při něm věrně stál a zaklínal se, že chce radši společně s ním umříti, nežli býti svědkem jeho zatčení. Byly to jen plané řeči, neboť Aleš spíše nežli na smrt myslil na poklady Janečkovy a na pěkný, pohodlný život, který by si zařídil, kdyby měl alespoň část bohatství, které darmo leží někde v skrýši. Něco z lupu bylo sice skryto na Boubíně — v dutých stromech a v jeskýňce pod skalou, v níž časem s Janečkem přespávali — ale hlavní poklad měl Janeček mimo lesy, kdesi v „českém" kraji. Kde, toho se Aleš zatím nemohl dopátrati, ač se ze všech sil snažil vylákati Janečkovo tajemství. Nevíme dne ani hodiny* Dnes či zítra může vůdce loupežníků padnouti do rukou četníkům a poklady budou v pekle.

Dříve, nežli se Aleš nadál a nežli si přál, byl od něho Janeček odloučen navždycky. Bylo to o výročním trhu ve Vimperku. Janeček se propletl davem na náměstí a vešel do krčmy, aby si tu vyhlédl někoho, kdo bude míti plný měšec- Byl však poznán a za odměnu zrazen četníkům. Četníci použili uskoku, kterým se tak dlouho před nimi chránil. Vešli do krčmy v přestrojení, vrhli se na smluvené znamení na Janečka a spoutali ho na rukou i nohou. Marně se pokoušel se sebe je střásti a rozlomiti svoje okovy. A nadarmo se ohlížel po Alšovi, který tu také někde v městě slídil po kořisti, aby mu pomohl v tísni. Byl přemožen, naložen na vůz a s ozbrojeným průvodem dopraven do Plzně k hrdelnímu soudu.

V uctivé vzdálenosti za vozem s provinilcem klusal směrem k Plzni na plavém koni i jeho druh Aleš. Tu a tam si nadjel polní cestou, pokusil se přiblížiti k Janečkovi, avšak vida, že by se jen zbůhdarma sám vydal na smrt, pustil z hlavy myšlenku na jeho zachránění.

Soud nad Janečkem byl rychlý a krátký: propadl hrdlem, uvisne na šibenici. — Aleš počkal si v Plzni na rozsudek a vmísil se do průvodu, který doprovázel Janečka na poslední cestě. Kráčel s hlavou sklopenou, neodvážil se pohlédnouti na druha, kterému slíbil věrnost v hodince smrti, ale jejž opustil nestatečně, když osudná chvíle nastala. V nitru ozývaly se mu výčitky svědomí a hryzl ho zármutek, že nevyzvěděl, kde jsou skryty Janečkovy poklady.

Průvod došel k šibenici, zavířily bubny, zbrojnoši vyvedli Janečka na lešení. K odsouzenci přistoupil kněz a připravoval ho na smrt, zatím co mistr popravčí se svými holomky chystal se k dílu. Janeček vyslovil přání, aby směl promluviti, k zástupu, že chce cos vzkázati krajanům pod Boubínem.

„Kdo jste z mého kraje — od Boubína?" zavolal do davu, který obstoupil šibenici a šuměl jako les v bouři.

Po dvakráte opakoval otázku, po dvakráte trhla jeho slova Alšem, jako by ho na skřipec napínali. Už už měl na jazyku slůvko „já", ale přece se opanoval a potlačil výkřik. Styděl se za svou nestatečnost, neodvážil se pohlédnouti tváří v tvář zrazenému druhu.

Teprve při třetím zavolání ozval se z davu nesměle neznámý, hubený človíček: „Já jsem z Podboubínska, z Trhonína."

Z Janečkova oka vyšlehl po něm pohled ostrý jako šíp.

„Když jsi ty mým krajanem, splň moje poslední přání! Dojdi do Zárovny a ptej se na kopec, kterému říkají „na Zabitém". Na tom kopci je černá hlína, to od krve, kterou se tam v dávných dobách ve veliké bitvě nasákla země. Spatříš tam kamenný kříž. Od něho pět sáhů k severu je v zemi zakopána dubová truhla, v té truhle jsou moje poklady. Ponech si z nich díl, ostatní rozdej chudým z kraje a vyřiď jim pozdrav od Janečka!"

Dořekl, smyčka mu zadrhla krk, tělo se rozhoupalo …

Slyšeli i páni od úřadů odkaz Janečkův, nemínili však ponechati chudým, co bylo bohatým uloupeno. Sebrali Janečkova krajana, přichystali vůz, poručili mu, aby jel s komisí do Žárovny.

Třetího dne byli na místě. Našli kříž „na Zabitém", odměřili pět sáhů k půlnoční straně, začali kopati. Kopali v černé hlíně, která byla podezřele nakypřena, dokopali se dubové truhly, ale truhla byla prázdná.

Předešel je Aleš, který také dobře slyšel poslední slova Ja~ nečkova. Jel dnem i nocí směrem k Vimperku, tři koně cestou uhnal tak, že klesli mrtvi k zemi, ale získal tolik času, že mohl vybrati skrýši a vyplniti odkaz Janečkův.

Zanechal pak loupežnictví, odstěhoval se na Prachaticko a tam si z podílu, který na něho připadl z Janečkova pokladu, zakoupil statek a stal se zámožným a váženým hospodářem. Teprve po jeho smrti vyšlo najevo, že býval loupežníkem a společníkem Janečka z Boubína.

Boubínští hadači

Berš

Ticho bylo ve vsi, ticho na cestách. Nebylo radno vyjíti z domu, neboť se krajem toulaly smečky hladových vlků. Avšak slyš, přece kdosi vyjel do měsíční noci. Bič vesele práská, ztichlým krajem letí výkřiky a smích. Od východu, od Buku, uhání pár vraných koní, na saních kočí v beranici, v kožiše ovčím, za ním mladá, bujará chasa v houně a kožichy zahalená. Jede Berš. Berš z Buku, sedlák čaroděj, pořádá veselou sanici.

zobrazit / skrýt pokračování

Hoj, jaká to bude hrůzostrašná a zároveň rozkošná jízda! Saně už dávno vyjely z kolejí a řítí se vesele dále, jako by se před nimi šířila rovná pláň sněžná, jako by nebyly na bocích Boubína rokliny a hluboké strže... Vraníci veselé frkají, přes rokliny a strže skáčí a saně letí jako na křídlech. Sněžný prach se za nimi zvedá a před nimi divoký vichr pádí a hlásá po kraji, že jede Berš. Z Vlčkova lesa vyběhl vlk. Navětřil kořist: pach koňského potu, lidské výpary. Zasvítil divoce očima, za vyl a hned se z lesa ven řítí hladová smečka a zatáčí se dolů pod stráně, kudy se saně blíží. Chce nadběhnouti koním, zaskočiti saně, aby jí nikdo živý neuklouzl.

Berš spatřil nespočetné páry zelenavých světel vlčích očí, jež se mihly nad ním na stráni.

„Hoj!" zavýskl a práskl do koní. Předjel vlčí smečku, zpomalil jízdu a pořídil si z vlků hlučný doprovod.

„Pěkně do řady, vlčkové! Hohoho, tak se mi to líbí," zachechtal se a hraje si s vlky na honěnou, zatím co bukovské chase tuhne v žilách krev při pohledu na zježené vlčí hřbety, divoké oči a zuby zuřivě cvakající. Jak se asi skončí tato příšerná štvanice?

Vlci uštvaní divokou honbou padají a hynou na pusté sněhové pláni. Vlk na vlka se vrhá a jeho krví se sytí. Jen vůdce smečky sám a sám ještě na míle cesty s vyplazeným jazykem za saněmi se řítí a skučí, až to morkem kostí proniká, dokud rána holí neohluší navždy jeho smysly, zkalené vztekem.

A Berš jede dále.

Spěje úvaly, kde dřímou vesnice po střechu v sněhu zabořené, zatáčí do úžlabin, v nichž visí se skal zmrzlé prameny jak vrkoče umně zapletené a temným stromořadím lesů vyjíždí na temena hor, kde stromy, pochýlené zledovatělým sněžným krunýřem, modlí se jak procesí znavených, zbožných poutníků.

Bůhví kde všude jezdil Berš s mladou bukovskou chasou! Na západ se vydal, kraj světa objel a nyní se s opačné strany k Boubínu blíží. V dáli vzedmuly se vlny Boubína a Bobíka, dvou sesterských hor, stromy u cesty se poklonily, obdélníky zdí zaclonily výhled.

Tu leží v cestě osada. Jsou to Hoštice s kostelem a hřbitovem, kde staří z Buku skládají své kosti po životní pouti.

Berš, družný, veselý chlapík, zastavil před hospodou.

Ať si krčmář Zídek chce nebo nechce, musí z peřin ven, otevříti hospodu, rozžehnouti louč. A musí rozdělati oheň v krbu, neboť Berš bude tu dnes mladou chasu hostit.

— Ze tu nemá Zídek pro všechny dost jídla? Chachacha, což Z Vlčkova lesa vyběhl vlk. Navětřil kořist: pach koňského potu, lidské výpary. Zasvítil divoce očima, za vyl a hned se z lesa ven řítí hladová smečka a zatáčí se dolů pod stráně, kudy se saně blíží. Chce nadběhnouti koním, zaskočiti saně, aby jí nikdo živý neuklouzl.

Berš spatřil nespočetné páry zelenavých světel vlčích očí, jež se mihly nad ním na stráni.

„Hoj!" zavýskl a práskl do koní. Předjel vlčí smečku, zpomalil jízdu a pořídil si z vlků hlučný doprovod.

„Pěkně do řady, vlčkové! Hohoho, tak se mi to líbí," zachechtal se a hraje si s vlky na honěnou, zatím co bukovské chase tuhne v žilách krev při pohledu na zježené vlčí hřbety, divoké oči a zuby zuřivě cvakající. Jak se asi skončí tato pří¬šerná štvanice?

Vlci uštvaní divokou honbou padají a hynou na pusté sněhové pláni. Vlk na vlka se vrhá a jeho krví se sytí. Jen vůdce smečky sám a sám ještě na míle cesty s vyplazeným jazykem za saněmi se řítí a skučí, až to morkem kostí proniká, dokud rána holí neohluší navždy jeho smysly, zkalené vztekem.

A Berš jede dále.

Spěje úvaly, kde dřímou vesnice po střechu v sněhu zabořené, zatáčí do úžlabin, v nichž visí se skal zmrzlé prameny jak vrkoče umně zapletené a temným stromořadím lesů vyjíždí na temena hor, kde stromy, pochýlené zledovatělým sněžným krunýřem, modlí se jak procesí znavených, zbožných poutníků.

Bůhví kde všude jezdil Berš s mladou bukovskou chasou! Na západ se vydal, kraj světa objel a nyní se s opačné strany k Boubínu blíží. V dáli vzedmuly se vlny Boubína a Bobíka, dvou sesterských hor, stromy u cesty se poklonily, obdélníky zdí zaclonily výhled.

Tu leží v cestě osada. Jsou to Hoštice s kostelem a hřbitovem, kde staří z Buku skládají své kosti po životní pouti.

Berš, družný, veselý chlapík, zastavil před hospodou.

Ať si krčmář Zídek chce nebo nechce, musí z peřin ven, otevříti hospodu, rozžehnouti louč. A musí rozdělati oheň v krbu, neboť Berš bude tu dnes mladou chasu hostit.

— Ze tu nemá Zídek pro všechny dost jídla? Chachacha, což Ovšem že měl čarodějné knihy, jako každý řádný čaroděj. Tři knihy plné tajuplných slov a značek, jež dovedl jen on rozluštiti. Choval je v tajnosti a pod zámkem, neboť by tomu, kdo se v knihách nevyznal, přinesly jen neštěstí a zhoubu.

Zejména dbal Berš, aby se k nim nedostali jeho dva všeteční synkové, kteří beztoho již dávno pásli po tajemství, jež chová černá, zamčená komora.

Až jednou se přece jen synů nedohlídal.

V Hostících byla slavná pout, o níž se scházeli přátelé a známí z podboubínských vesnic. Kostel plný, v hospodách hlava na hlavě. Všichni ve svátečních šatech, velcí i malí ve veselé náladě, neboť pout, na niž se po celý rok těšili, je konečně tady!

Jenom Berš, který dlí v kostele na modlitbách — však měl u milého Pánaboha nejeden vroubek pro své čarodějství! »— pociťuje v duši tíseň a podivný neklid. Vnitřní hlas mu radí, aby nechal modliteb a pospíšil domů, že je ho tam svrchovaně třeba.

Vytratil se z kostela, a jak kráčí přes hoštické holožíry dolů Ovšem že měl čarodějné knihy, jako každý řádný čaroděj. Tři knihy plné tajuplných slov a značek, jež dovedl jen on rozluštiti. Choval je v tajnosti a pod zámkem, neboť by tomu, kdo se v knihách nevyznal, přinesly jen neštěstí a zhoubu.

Zejména dbal Berš, aby se k nim nedostali jeho dva všeteční synkové, kteří beztoho již dávno pásli po tajemství, jež chová černá, zamčená komora.

Až jednou se přece jen synů nedohlídal.

V Hostících byla slavná pout, o níž se scházeli přátelé a známí z podboubínských vesnic. Kostel plný, v hospodách hlava na hlavě. Všichni ve svátečních šatech, velcí i malí ve veselé náladě, neboť pout, na niž se po celý rok těšili, je konečně tady!

Jenom Berš, který dlí v kostele na modlitbách — však měl u milého Pánaboha nejeden vroubek pro své čarodějství! »— pociťuje v duši tíseň a podivný neklid. Vnitřní hlas mu radí, aby nechal modliteb a pospíšil domů, že je ho tam svrchovaně třeba.

Vytratil se z kostela, a jak kráčí přes hoštické holožíry dolů Slyšel o tom Berš, a že byl šelma od kosti, ztropil si se sousedem zlý žert.

„Nu, dobrá, strýce," řekl Němci, „když mi nevěříte, že ledacos dovedu, co jiným není dáno, přijdu k vám dneska o půlnoci zavřenými dveřmi. A nechám vám tam znamení jako dů¬kaz, že jsem u vás byl."

„Přijďte, přichystáme pro vás pohoštění," řekl sedlák a po¬myslil si: „Počkej, bude to moje hůl, která tě u nás řádně vyčastuje!"

Večer zavřel vrata, zamkl dveře, prohlédl všechna okna, všechny skuliny v domě. A vzav do ruky hůl, čekal na Berše. Sedl si k dveřím do světnice, aby tu byl připraven, až se do nich bude Berš v noci dobývati.

Bázlivcem sedlák Němec nebyl, když se však blížilo k půlnoci, přece jen při pomyšlení na Berše kouzelníka mrazilo ho chvílemi v zádech a čelo se mu krabatilo hrůzou.

A jak padla dvanáctá, tu venku buch, buch, buch! na domovní dveře.

„Och, to jsi ty, prokletý Berši? Počkej, dostaneš svoji výslužku!" vzkřikl sedlák, odemkl dveře, vzal za kliku a prudce otevřel dveře, chtěje vyraziti s holí na nočního návštěvníka.

Avšak v téže chvíli krach! — zahřmělo to za ním a zacinkalo, až zůstal státi na prahu jako přimražený. A venku ze tmy ozval se Beršův divoký, rozpustilý smích.

Sedlák se vzpamatoval, zabouchl dveře, rozsvítil světlo. A co tu vidí?

Všechny nádoby, hrnce a džbány, mísy a talíře, sklenice a vše, co bylo v misníku, leží teď na zemi, proměněno v střepy. Někdo tu byl, kdož jiný, nežli ten prokletý Berš — a hle, co tu ztropil, že sám ďábel horšího žertu by si nevymyslil: všechny nádoby k sobě za ucha svázal a provázkem připevnil ke klice, aby sedlák, až otevře dveře, všecko strhl na zem.

Takové bylo Beršovo znamení, to byl ten kousek, pro nějž se dlouho sedláku Němci posmívali, zatím co Beršova sláva ještě více vzrostla. — — —

A ještě jednoho nepřítele měl Berš v Buku: starousedlíka Boudu. Bylo tu patnáct starousedlických rodin, jejichž předkové za¬ložili Buk. Koupili část hvozdu, vymýtili jej a vyklúčili a obrátili v pole. Společně na novině pracovali, společně užívali lesů a bránili se proti dravé zvéřů Boj s nepřízní horské přírody spojil je a semkl v jednu rodinu.

Když však obtíže a strasti nových osadníků polevily, ochablo i přátelství, odstěhovala se svornost z horské vísky. Přeli se mezi sebou o podíl na úrodě, o úlovek zvěře, až nakonec rozdělili se o pozemky a každý začal pracovati na svém.

Po čase přišli noví osadníci, ves rostla, přibývalo dílců polí na dosud pustých stráních. Leč obecní pastviny a obecní lesy nechtěli starousedlíci dáti přistěhovalcům k užívání a se sekerou v ruce hájili proti nim svých práv.

Jejijch hlavou byl starousedlík Bouda, kdežto v čele přistěhovalců stál čaroděj Berš.

A tehdy srazil se Berš se sedlákem Boudou a oba soupeři měřili své síly. Berš byl čaroděj, Bouda zase silák, jemuž široko daleko v kraji nebylo rovného. Neohrožený byl jak lev a chlap jako hora, že z něho šla hrůza.

Berš jel do obecního lesa pro dříví, potkal na cestě Boudu.

„Kam?" uhodil na něho sedlák, slezl s vozu a zastoupil cestu Beršovým volům.

„Pro drva. Uhni se, spěchám!"

„Ani o krok dále, u sta hromů!" vzkřikl sedlák, zakoulel očima. A jak se Berš zasmál a voly pošvihl bičem, aby jeli dále, tu uchopil silák jařmo, do něhož byli zapraženi, a zdvihl je do výše, takže hrabali nohama ve vzduchu, jako když psíkové o sousto prosí.

„No, jeď si!" řekl silák, hodil si jařmo s voly ná rámě a podíval se posupně na Berše,

„Nu, dobrá, nepovezu dříví z obecního, ale ty také ne!" řekl Berš a vzav voly, jež mu Bouda zase pustil na zem, obrátil se se svým vozem zpátky.

Zvolna a zvesela, jako by se nic nebylo stalo, sjížděl Berš se svým povozem zpátky k Buku.

Sedlák se chopil opratí, zapráskal bičem. — „Hyje, hý!"

Koně zabrali, vzepiali se, div nepřetrhli postraňky, avšak vůz se nehnul s místa. Marně sedlák klel, marně pobízel a bičoval koně. Vůz tu stál jako přimražený.

Chtěl se rozběhnouti domů pro přípřež, ale af dělá, co dělá, nemůže učiniti krok.

Zbledl, zesinal, na čele mu vyvstal studený pot.

Berš, čaroděj Berš provedl na něm své čáry a přimrazil ho do úvozu!

„Berši, hej, Berši!" zavolal prosebně za čarodějem.

Berš zastavil, slezl s vozu.

„Co je, starousedlíku?''

„Vrať se, nalož si drv v obecním lese, kolik je ti třeba. Jen mě z těchto čárů vysvoboď!"

Berš obrátil povoz, jede zase k lesu.

„Tohle je jiná řeč, strýce. Tak se mi to líbí... A teď, chceš-li s místa, vypráhni koně a sám hezky dovez fůru domů. Síly máš nazbyt, ať si koně trochu odpočinou!"

Sedlák klel a zuby skřípal, ale nedostal se s místa, dokud se sám do vozu nezapřáni. Neboť kdo by k posměchu druhých chtěl trčeti do smrti v úvoze?

Berš zestaral, a když ležel na smrtelném lůžku a loučil se s rodinou, poručil synům, aby se zbavili čarodějných knih. Neboť život, když v něm vypomáhá čarodějná moc je sice veselý, ale těžké, přetěžké je potom umírání*

Poručil vhoditi knihy do tří boubínských potoků, z nichž každý jiným směrem teče, aby je nikdo neshledal dohromady* Stalo se, jak si otec přál* Rozvodněné bystřiny pohltily knihy, roznesly je do tří úhlů světa.

Tu však z nich, která plula Cikánským potokem do Blaníce, vylovil dole u Záblatí občan z Oseku u Prachatic, který se vracel z Vimperka domů* Doma knihu osušil, nahlédl do ní, a když tam spatřil všelijaká podivná, nesrozumitelná slova, myslil, že je latinská. Latinsky nikdo ve vsi neuměl, i pohodil knihu na půdu mezi rozličné haraburdí.

Tam ležela po desítky let, prach na ni padal, moli ji rozežírali. Teprve když hospodařil ve statku nový hospodář Kuba, který obchodoval s dobytkem, byla kniha znovu objevena.

Ten Kuba měl syna Kubíčka, který se jenom po knihách pídil a raději zalezlý v koutku v nich si čítal, nežli aby hnal na pastvu hladové, toulavé krávy.

A tak, když jednou otec odešel na jarmark do Prachatic a ostatní odjeli na pole, milý Kubíček vběhl na půdu a začal po ní smýčiti a přehrabovati se v starém haraburdí.

Pojednou se zarazil a oči mu radostně vzplály.

- Kniha! -

Nechal kramaření, popadl knihu a hajdy za komín, kam světlíkem ve střeše padalo světlo.. Cte slovo po slově a nevidí a neslyší, co se venku děje. Na celý svět zapomněl, jako by se byl napil čehosi omamného.

Jdou lidé mimo Kubův statek, slyší na dvoře poprask a hluk.

„Co se to zde děje?" — Zastavují se, z hrůzy je pojímá mráz. Po dvoře jezdí vozy bez potahů, orací kolečka vyjela z kůlny, každé kolo zvláště si vyskočilo, roztočilo se, rozeběhlo. Na mlátě mlátí cepy, žentour se točí, mlýnek hrčí. Koně a krávy vybíhají z chlévů, jako v tanci se točí a hop, hop! — vyskakují až na samé střechy.

Diváci se pokřižovali, utíkali domů s poplašným křikem:

„Spaste duši, u Kuby straší! Pánbůh s námi, začne-li u nás všecko střečkovati tak jako v Kubově statku!" Celá ves se sběhla, obecní starší drželi radu. A rychtář hned, že bude třeba svolati komisi a přizvati k ní kněze, aby zažehnal u Kubů střečkování.

I jde komise s rychtářem v čele a kněz se svěcenou vodou a všechen lid za nimi ke Kubovu statku. Na dvoře divoké hlomození, a jak chce komise vstoupiti do vrat, tu se všecko proti ní ze dvora řítit kolečka, vozy, košťata i štoudve s vodou, že sotva stačila utíkati.

Jen jeden z občanů si dodal odvahy a prodral si cestu do stavení, aby se podíval, co je s hospodářem. Proběhl domem, v domě nikdo. Jen dveře na půdu byly otevřeny. Vyběhl nahoru po dřevěných schodech, zavolal.

A hle, tu za komínem sedí kluk a čte nějakou starodávnou knihu.

Vzal chlapci knihu, rozevřel ji, vytřeštil oči.

— Beršova čarodějná kniha! Honem pryč s kouzelným říkáním! —

Seběhl s půdy, vhodil do kamen louč, zapálil a vrhl do ohně starou, čarodějnou knihu. A když plameny strávily zežloutlé pergameny, tu strhl se venku divoký vítr, kolečka zajela pod kůlnu, dobytek seskočil se střech a uklidil se zase na svá stání. Nářadí — kus po kuse - stěhovalo se na své staré místo. Po divokém reji na Kubově statku nebylo již stopy.

Jen na návsi ještě dlouho stáli lidé v hloučcích a vyprávěli si vzrušeně o posledním divu Beršovy čarodějné knihy.

Upadla v zapomenutí dlouhá řada Beršových kousků a divů. Vymřeli staří pamětníci, kteří se zrodili v Beršově době. Jen starci, pochýlení věkem, vzpomenou si někdy na jméno slavného čaroděje. Za doby zimní, tehdy, kdy meluzina kvílí, když skučí v komínech, lomcuje vraty a do oken metá přehoušle sněhu, tu přes rty, okoralé tvrdými lety, sjedou slova, kterým již mladí sotva rozumějí:

„JedeBerš!"

ČARODĚJ KŘIŽKO

Ve vsi Pravětíně žil před lety sedlák Dobeš Křižko, který byl čarodějem. Když táhly od pohraničních hor šedé mraky, v nichž se ozýval hukot krup, přinesl z tajného úkrytu své čarodějné knihy a počal z nich čísti zaříkávání. A mraky se daly hned na pochod tím směrem, kam se čaroděj nakláněl, a spustily jinde svou pohromu.

zobrazit / skrýt pokračování

Bylo-li již pozdě je zažehnat, svedl kroupy do studny anebo do louže ve výmolu, kde nemohly nikomu uškoditi.

Jak by nezáviděli obyvatelé ostatních vesnic podboubín-ských Pravětínu jeho čaroděje? Cím jsou proti jeho moci ubohé zvonky pod zpuchřelou zvoničkou, čím tritony, mušle mořské, na něž troubili před bouří dole v českém kraji? Pouhou hrač¬kou, s níž si dítě hraje!

Ký div, že podnes žije paměť Křižka čaroděje a že si dodnes ve všech pod Boubínem vyprávějí o jeho kouzelných kouscích.

Když byl Křižko mlád, oblíbil si švarné děvče z hor. Jme¬novala se Terezka, veselá byla a usměvavá jako ranní sluníčko a přičinlivá jako vlašfovička. Ale o tom, jak je roztomilá, ne¬věděl jen mladý Dobeš Křižko. O tom se dověděli i páni ve Vimperku a vzali si Terezku na zámek k posluze.

Den co den vychází Dobeš při západu slunce z vesnice na půlnoční stranu, na hřbet návrší, aby alespoň spatřil město v kotlině, vrch uprostřed něho a na vrchu pyšné sídlo panské, na něž by Křižko nejraději poslal hromy a blesky, aby je ztroskotaly.

A jak bylo smluveno, v stejnou dobu vybíhá i Terezka do nejvyššího patra vimperského zámku, aby odtud pohleděla na své hory a poslala pokynutím ruky pozdrav lesům i svému černému sokolíku, který tam v modravých dálkách stejně jako ona steskem strádá.

Čarovnou moc propůjčují Křižkovi starodávné knihy, vázané v kůži oběšence, avšak marně v nich hledá formuli, která by mu pomohla zbořiti zámecké hradby a osvoboditi tak jeho Terezičku.

Přece však darmo v knihách nepátral, darmo neluštil klikyháky na stránkách zežloutlých pergamenů. Ačkoliv je Terezka od něho odloučena mřížemi a dubovými dveřmi železem pobitými, přece ji navštíví, přece ji zase po čase spatří!

Byla tichá, hvězdná noc. Měsíční záře osvětlovala mohutné zdi a věže vimperského zámku, temné stíny plnily nádvoří. Panstvo opustilo hodovní síně a rozešlo se po svých komnatách, služebnictvo zanechalo večerní besedy a ukládalo se ke spánku. Jen stráže po zuby ozbrojené obcházely hradby a s věže obzíral kraj starostlivý hlásný.

Terezka, unavena prací, odchází poslední do své chladné, temné komůrky. Dříve, nežli tvrdý spánek sklízí její oči, ještě v mysli zalétne k Boubínu, do své rodné vísky.

Touha po domově v jejích prsou nijak neutuchá, naopak, čím dále tím více ještě vzrůstá. Zavzdychne si, smutně zaběduje:

„Och, kéž bych byla zase doma a spatřila tě, milý, věrný Dobši!"

Dořekla a div divoucí! — v tu chvíli stojí u dveří její milý. Statný a štíhlý jako mladý javor, vlasy jak havran, oči sokolí.

„Terezko!"

Zachvěla se úzkostí jak osikový list, hlavu rukama stiskla, oči protřela dlaní, není-li snad vše, co vidí a slyší, jen pouhé mámení smyslů.

„Terezko!" řekl znovu vroucně a pohleděl jí zblízka do tváří, „Přišel jsem tě navštíviti. Příliš se mi stýská."

„Probůh, kudy ses vloudil do zámku? Prchni, odejdi dříve, nežli o tobě zvědí, sice tě lapí a vsadí do jámy, kde mi zahyneš bez pomoci!" prosila ho úpěnlivě, všecka se úzkostí chvějíc.

„Ať si přijdou! Jak jsem přišel, tak zase odejdu. Jen když jsem tě viděl!" řekl zvesela, a aby dokázal, jak málo se bojí panské pomsty, začal tancovati po komoře a výskati, až se to dlouhými chodbami a ztichlými síněmi rozléhalo.

Zámek se pobouřil, přiběhly stráže, našly v komoře jen ustrašenou Terezku, zsinalou strachy, že by se v ní krve ne-dořezal. Horal, který tady tancoval a výskal, zmizel však jako duch.

Ulekli se páni moci čaroděje, propustili s těžkým srdcem švarnou Terezku. A za měsíc konala se ve vsi pod Boubínem velká, hlučná svatba.

Lidé se doslechli o čarovné moci Křižka z Pravětína a přicházeli k němu o pomoc a radu.

Shora z Veselky, jež leží nad Pravětínem o patro k Boubínu blíže, přibelhal se chudý tkadlec Vendl. Propálený burnus na sobě, oválené koženky, v ruce hůl.

„Stojí před vámi žebrák, čaroději," spustil ihned nářek. „Žebrák, kterému zbylo jenom to, co na sobě nosí, a žebrácká hůl. Blesk mi zapálil chalupu, oheň mi strávil obydlí i tkalcov-ský stav, stáj, stodůlku a všecko seno v ní. Páni mi dávají dříví, abych si je s Boubína svezl a stavení si spravil. Také v kraji sehnal bych kousek živobytí, avšak co mi to vše plátno, když se sotva s prázdnem vleku? A tak si myslím, milý čaroději, že byste vy sám jediný mohl mi pomoci, kdybyste mi přičaroval takovou sílu, jakou jsem míval za mlada, abych mohl pracovati za dva."

Usmál se Křižko neobvyklé prosbě, pozval Vendla do své komory.

„Sílu za dva chcete? Toho nedokáži, aniž kdo jiný je obdařen podobnou mocí, mohl bych vám však přičarovati čerta, který by vám v práci vypomohl. Ovšem, ani „černý" zadarmo nikomu neposlouží, to snad je vám známo. Zrale si tuto věc uvažte a dobře rozmyslete, neboť zbaviti vás čerta, až vám vy¬pomůže, není už v mé moci."

„Sám si s rohatým poradím, jen mi ho, prosím vás, přiča-rujte," prosil Vendl a neustal na čaroděje naléhati, až se dal konečně do práce. Přinesl čarodějné knihy, nakreslil na zemi čarovné kruhy.

„A kam s čertem?" pomyslil si a pohleděv na zchromlého tkalce utkvěl pohledem na jeho koženkách.

Zamumlal podivná, nesrozumitelná slova, třikrát zatleskal.

- Ratatata! — zahřmělo to v komoře rachotem hromu a rohatý byl tady. Jako kozlík si povyskočil a šups! — zatřepetal se Vendlovi v koženkách.

Polekaný Vendl se rozhlíží po komoře, kam se čertíček po¬děl. Kde nic, tu nic, jen koženky na nohou podivně mu šustí a nohy v nich se nadnášejí, jako by mu bylo dvacet let a vedle něho jako by hrála hudba skočnou.

Vendl stoupá vzhůru do Veselky, avšak už ne o holi a jako mrzák. Vesele a jaře jako srnec pádí a doma se hned dává do práce. S pilou a sekerou spěchá na Boubín, v divoké jízdě sváží dolů darovaná drva. Bez únavy, od slunka do slunka se činí a pracuje za dva. Na spáleništi, jež sotva dodoutnalo, vyrůstá jak z vody nová, pěkná chata a vedle ní všecko, co tu dříve stálo, jenže mnohem lepší.

Lidé vrtí hlavou nad tou záhadou — Ne, tohle by sám Vendl nedokázal. V tom vězí kouzla a nějaké čáry. Chraň nás, Pane, zlé moci, které se starý tkadlec zapsal v nouzi! —

Nežli se sesypal sníh na krajinu, byl už Vendl ve svém, pod střechou a tkal za novým stavem. A co plátna denně natká, sotva stačí jeho žena prodávati! Jako by mu pomáhalo deset hbitých, zručných pomocníků.

V masopustě měl už Vendl naspořeno tolik, že si mohl zajíti i do hospody a pobaviti se tu při muzice. Hleďte, jak mu hudba celým tělem trhá, jak se točí v kole s mladicemi žádný chasník by ho nezahanbil. — Co se to jen, lidé, stalo s tímhle Vendlem? —

Po veselém masopustě nastává však čas postu, doba rozjímání.

„Postavil sis chatu, Vendle, máš zase svůj stav i peníze v truhle, mohl bys propustit černého služebníka. Pomáhá ti v práci, avšak číhá na tvou duši. Čas, aby ses ho zbavil, abys jej propustil bez odměny!"

Když jednou večer sám u ohně sedí, koženky dolů a šups! s nimi do plamenů! Oheň zapraskal a zaplápolal, koženky si prostřed něho zakřepčily, ale náhle šups! — z ohně zase ven a zase už v nich, ohněm netknutých, tenké nohy vězí.

Podrbal se Vendl za uchem.

„S ohněm neber rady! Oheň je sluhou rohatého. Neublíží mu a neuškodí. Do vody s ním musíš, utopiti ho jako štěně v louži!"

A když se s hor přihrnuly jarní vody a naplnily výmoly a utvořily louže, do nejhlubší z nich jako žertem sestupuje Vendl ve svých koženkách. Točí se v louži, tančí a vyskakuje, svého čerta topí.

Vyskočil z louže roztřesen zimou, avšak — světě žasni! — koženky jsou suché a čisté jako po vyprání. Lidé se křižují, zavírají dveře. — Spaste duši, máme ve vsi čerta. Má jej Vendl ve svých koženkách! —

Čerta Vendl neutopil, ale nevzdával se ještě naděje, že se ho zbaví.

„Však já na tebe vyzraji!" utěšoval se a rval si znovu řídkou, Šedivou bradku a hledal v ní nové nápady.

Do vsi přišel Mojšl, žid vimperský, handrlák. Vstrčil hlavu s pejzy do tkalcových dveří, „Nu, co na prodej, Vendle?" „Na prodej? Mám tu něco, posečkej chvíli!" Přinesl koženky, zatřepal jimi židovi před očima.

právě nepotřeboval tvých lichvářských grošů...Ber a peníze sázej!

Žid jde ze vsi s rancem na zádech a pod vousy se směje. — Věru, že ta procházka sem do hor stála dnes za to. Vendlovy koženky samy ji tuze dobře zaplatí. —

Vtom mu ranec na hřbetě povyskočí a žďuchl ho do zad, div neklopýtl.

„Aj, co to?" podivil se. Postál, učinil krok kupředu — a zase do zad: buch!

Zastavil se, ohlíží se polekaně, točí se kol dokola — ale nikdo není vedle. A do rance - tam přece dával jenom suché kožky zaječí! Zavrtěl hlavou, vykročil. Ranec na zádech počal vyskakovati jak splašený.

Shodil jej na zem, podíval se dovnitř, co tam poskakuje. Nic živého v něm, jen Vendlovy koženky sebou cukají a vyskakují, jako by mu chtěly z rance utéci.

Vyprskl nadávku, zadrhl ranec a běží s ním zpátky do vsi, jako by mu za patami hořelo. Všecek zpocen a udýchán stanul na Vendlovu prahu.

„Vrať mi moje peníze, taškáři Vendle! Kalhoty jsou začarované, nechtějí ze vsi," vykřikl zděšeně a hodil koženky tkalci do náruči.

Veselá mysl opustila Vendla nadobro. Má nyní sice vše, po čem v svém neštěstí toužil, avšak jeho duše nemá poklidu. Jako odsouzenec k smrti věsí hlavu k zemi, soužením je všecek pře-padlý v tvářích, nešťasten a posedlý bázní.

Zoufalstvím zachvácen jde zase k mocnému čaroději.

„Dobrodince můj, smilujte se nad nebohým mužem, pomozte mu v strasti! Nemohu se zbaviti rohatého, lidský rozum na to nestačí."

Zamračil se Křižko, připomněl Vendlovi jeho vlastní slova, zaláteřil:

„Zpropadení lidé neodbytní, což si mám já pro vaši kůži rozhněvati všechny čerty v pekle?"

Vendl padl na tvář, stkal a prosil, dokud se nad ním Křižko znovu nesmiloval.

„Vstaň, pokusím se čerta zapuditi…Až se nyní před tebou zjeví a bude si tě chtít odnésti, pošli ho hned na mne!' řekl a vešed s tkalcem do své komory rozevřel svoje čarodějné knihy. Zamumlal formuli, tleskl třikrát v dlaně.

Zarachotilo to v komoře, začpělo sirou a šust! — z koženek vyskočí čertík, zašklebí se, hrne se k Vendlovi:

„Pojď, vezmu si tě s sebou do pekel!"

„Mne ne, toho za mnou!" zajektal tkadlec zuby a ukázal palcem přes rameno.

Čertík se rozehnal po Křižkovi.

„Mne ne, toho za mnou!" vzkřikl Křižko a nastavil čertu kříž, jejž byl předtím bleskurychle strhl se stěny a ukryl za svými zády.

A jak se čert dotkl Krista na kříži, zaúpěl strašlivým hlasem - rána — a ošizený čert se zřítil zpátky do pekel.

Ubohý boubínský čertíku, jehož duše byla prostá a důvěřivá jako duše dětská! Co ses tady lidem nasloužil a nalopotil — a nevděčný člověk odplácel ti za to vpravdě nekřesťansky. Častoval tě bolestmi, jež ti působí kříž a svěcená voda, poctivě tvého jména nevyslovil, nazývaje tě jenom „rohatý" neb „černý", aby tvým jménem neznečistil svoje zlolajná ústa. Vše¬chny neřesti ti na vrub připisoval, všechno ohavné a zlé přisu¬zoval jen tvé osůbce, jež konec konců byla poctivější nežli člověk sám…Oh věru nelze se diviti, žes zanechal výletů na tuto kletou zemi a zůstals raději ve svém pekle, strašném sice, ale spravedlivém!

Hle, jak se čaroděj Křižko, který tě ošidil o lidskou duši, sám dočkal lidského nevděku!

Když zestaral, zneužil kdosi z Pravětínských jeho zesláblých smyslů, vloupal se mu do černé komory a ukradl jednu ze tří čarodějných knih. Od té doby nemohl už Křižko prováděti všechna svá kouzla a čáry. Jen nemoci lidem zaříkával a v čas bouří zažehnával kroupy.

Přinesli k němu Filipa, výměnkáře, kterého zlý hostec na¬vštívil a po celý rok poutal na lůžko. Křižko se uzavřel s ne¬mocným v komoře, foukl na něho a pronesl troje zaříkání:

„Vyjděte, škodlivé bolesti, vyjďěte z tohoto těla. Vyjděte na lesy, na skály, na vrchy, na hory, na vody, tam přebývejte a tohoto lidského stvoření nesužujte!"

Odnesli Filipa, omyli ho ranní rosou podle čarodějovy rady a Filip byl zase zdráv jako rybička. Sám přišel vzdáti Křižkovi díky za své uzdravení.

„Víte, čaroději, že peněz nemám, aniž co jiného, co bych vám mohl podati darem/' začal svoji řeč, „ale mám pro vás tajemství, které má pěknou cenu. Mám je od potulného bracha, s nímž jsem se setkal, dokud jsem ještě pásal krávy pod Bou-bínem.

— Filipe, — povídá mi - Filipe, povím vám o pokladu. To je přece známo, že se tu na Boubíně těžilo zlato, že tu měli doly čeští knížata a králové. Narazili si haldy peněz, ale když vypukla válka, deset mil za Prahou v zemi je zakopali. Tam leží dva sáhy hluboko pod zemí veliký poklad. Jenže věc má háček. Kdo chce ten poklad míti, musí si najíti dvanáct společníků a jednoho mezi nimi, který by měl čarodějné knihy, aby mohl citovati čerta. —»

To povídal a pak odešel přes hory a doly a od té chvíle jsem ho nespatřil. Pozapomněl jsem na všecko, až teď, když jste na mně samém vykonal ten div, znovu se mi všecko v mysli vybavilo. Vy, dobrodince, máte čarodějné knihy, vy byste se mohl o to pokusiti."

Křižko si pohladil šedivou bradu, a zamyslil se.

„Zkusíme to, Filipe. Musíme najíti deset společníků, aby nás bylo dvanáct, a opatřiti ještě třetí čarodějnou knihu. Však víš, že kterýsi lotřík mi ji ukradl. Zatím však nikomu ani slova, sic bych musel i tvoji řeč zaříkati navždy!" — pohrozil Křižko Filipovi a počal hned činiti přípravy k získání zlatého pokladu.

Našel deset druhů, zavázal je mlčením a svolal k poradě do vesnice Lipky. Hlučno a vesele bylo za zavřenými dveřmi vetché lipenské pazderny, neboť kdo by se neradoval a netěšil, když mu kyne štěstí? Společníci sestrčili hlavy dohromady a radili se, kde vzíti třetí čarodějnou knihu.

„Věděl bych o ní," přihlásil se Prajz, nejmladší ze všech. „Sloužil jsem v Bavořích u sedláka, který měl takové knihy a podle nich čaroval. Když mu někdo ukradl obilí s pole, do rána tam bylo zase zpátky."

Zavýskli si, zdvihli Prajze na ramena. A aby hned pospíšil do Bavor k sedlákovi. Dali mu na cestu dost jídla i peněz a poslali po něm vzkaz s prosbou o zapůjčení čarodějné knihy.

Bavorák byl ochoten knihu zapůjčiti, ale jeho děti bránily, dokud jim Prajz řádně nezaplatil. A když měl knihu, pospíchal Prajz z Bavor, jako by měl sedmimílové boty.

A zase se sešlo dvanáct mužů v Lipce. Sedí v kruhu kolem stolu, na němž leží čarodějné knihy, opakují slova, která jim Křižko předříkává. Tváře jim brunátnějí, oči horečně planou.

Svíce stojící na stole pojednou prskla a zhasla, pazdernou zavanul sirný pach, stěny zaplály rudou září. Ve střeše zarachotilo to hromem a pekelný posel s pytlem zlatých peněz vletěl do pazderny.

„Hehehe," zasmál se, „tady je poklad. Patří vám a mně zase ten z vás, který je ze všech nejmladší!"

Společníci zesinali, vlasy jim vstaly hrůzou. Prajz, který při¬nesl z Bavor čarodějnou knihu, chytil se za hlavu, zabědoval:

„Ježíš Maria Josef, to jsem já!"

Aniž se nadál, jakmile pronesl ta tři svatá slova, čert odsko¬čil, jako by ho svěcenou vodou zkropil, vyskočil do výšky a zmizel derou ve střeše.

Společníci se zaradovali, Prajz si zavýskl. A když se podělili o peníze, rozešli se s veselou do svých domovů.

Zapomněli, že čert nikdy nespí.

Po čtrnácti dnech přijel do Pravětína kočár, v kočáře pán z krajského města Písku. Čapku měl se zlatým lemováním, cí¬sařský královský šat, kordík po boku. Neptal se na cestu, rov¬nou zamířil ke Křižkovi. A hned, kde jsou čarodějné knihy a kde peníze, které vyčaroval. Zabavil vše a stejně sebral podíl ostat¬ních společníků. Odejel, zmizel a nikdo se ani neodvážil zeptati se ho, kdo je a kdo mu vyzradil skrývané tajemství.

A tak byla nadobro zničena moc i sláva čaroděje Křižka.

Upraveno z textů knihy Josefa Pavla: Boubín Šumavský prales

Jak se k nám dostanete

mapa polohy Boubínského pralesa Podrobná mapa
Hotel Kuba
Cena od: 500 Kč os./noc
Hotel Zlatá hvězda Vimperk
Cena od: 420 Kč os./noc
Hotel Terasa
Cena od: 420 Kč os./noc
Přidat hotel 

Vybíráme z fotogalerie

Všechny fotografie

Víte že…

Víte, že v karlštejnském Muzeu betlémů byl v roce 2006 vystaven betlém, zdobený stříbrem a perletí? Dekoraci zapůjčil bývalý prezident Václav Havel, který ji dostal jako vánoční dárek od Jásira Arafata.